Jan Borna: údajně VESELÁ ČEKÁRNA, 2006

(OŠKLIVÁ NOC FILMOVÉHO DIVÁKA)

Zestárlé hvězdy šedesátých let (viz Brigitte Bardot a jeden ze sedmi statečnejch)

defilují po chodníku před oknem,

za nimi přešlapují mí svraštělí kamarádi.

Připojuju se k průvodu

a společně naháníme uteklé mládí.

Sedím na posteli,

ani mladý ani starý,

za okny noc,

na chodníku nikdo

a filmové plátno podlité krví.

Typická ukázka výkladů z 20. století plného jen přecpaných cenových výhod, kdy i násilí slavilo filmové ovace u cyniků a nejen to… kalendářík pro říjen 2013 hovoří bez slitování tuto zajímavou (?) nebo rozpínavě rozjímavou (?) náladu. Lépe je pro mě osobně nořit se do výkladů o poezii mládí u starořeckého básníka Anakreóna, ten pocházel z maloasijského města Teu. A jeho poezie i po 2.400 letech od svého vzniku stále udivuje a obsahuje nezbytnou dávku Ódy na radost…

RŮŽE

S jarem plným věnců nyní

o růži zas zpívat mohu,

jeho věčné průvodkyni.

Neboť růže je dech Bohů,

rajské potěšení lidí,

láska Charitek, když zrána

v rose ještě spát ji vidí,

Eróty je zbožňována.

Růže je i Múzám milá,

je to věčný námět bájí.

I ten, jehož poranila,

za sladkou vždy znovu má ji,

a což teprv ten, jenž z keře

kvapně utrhne ji, věře,

růží cit že vznítit dá se.

Při hostinách, v hodokvase,

v bujném dionýském čase

co by bez růží se dělo?

Jitřenka je růžoprstá,

Kythéra má z růží tělo,

Nymfy mají z růží ústa.

Moudří se jí obdivují

stejně jak ti pošetilí.

Mrtvé chrání spolu s tújí,

nemocnému vrací síly.

A i suchá, svrasklá, stará

je vždy připomínkou jara,

přemáhajíc zánik. Nuže,

odkud má ty dary růže?

Když na šedomodrém moři

v proudu předjitřního vánku

Pontos z mořské pěny stvořil

orosenou Kythéřanku

a když Zeus ze své hlavy

stvořil Pallas krvelačnou,

chtivou bitev, vražd a vřavy,

hrozivou jak černé mračno,

tehdy také země vzkvetla

podivuhodně a skvěle

květem růže, plným světla,

jež je dílem Zbavitele

utrpení – Dionýsa.

K lásce byla vytvořena,

touhou voní její míza,

a má trn, jak nehet žena.

V PŮLNOCI, KDY MEDVĚDICE URSA URSA

V půlnoci, kdy Medvědice

k rukám Vozkovým se vrací

a kdy pozemšťané, spíce

po lopotné denní práci,

nabírají nejvíc síly –

tlouk mi jednou na veřeje

bůžek lásky zabloudilý:

„Kdo to tluče, co se děje,“

pravím, „kdo mi ruší spaní?“

– Neměj strach, jsem jenom dítě,

celé zkřehlé z putování,

které přišlo poprosit tě

o přístřeší. Je mi zima. –

Otevírám, vždyť mne z všeho

toho náhle lítost jímá.

Vpustím kloučka maličkého.

Hele, toulec s lukem nese,

na zádečkách křidélka má.

Zatopím, ať ohřeje se.

Třu mu dlaně, něha samá,

z jeho kučer vodu ždímu,

obejmu ho láskyplně.

Sotva ale zahnal zimu,

vyskočí, to jedno škvrně,

s houknutím: – Teď vyzkoušíme,

jestli zmoklá zbraň nám střílí. –

Napne luk a do hrudi mé

střelí, střeček zarputilý.

Pak se šťastně rozesměje:

– Mé lučiště výtečné je,

máš šíp v srdci, hostiteli,

počkej, jak tě rozveselí! –

UČITEL LÁSKY

Thrácké hříbě, proč tak kosý

pohled na mne upíráš?

A proč opět uteklo jsi?

Málo, tuším, ještě znáš.

Po překrásné jízdě dychtě

připjal bych ti řemení,

věř, a uzdou řídil bych tě

k cílovému kameni.

Nyní popásáš se v mlází,

tančíš, skáčeš celé dny;

věru, tobě jezdec schází,

znalec koňů důkladný.

ZKLAMÁNÍ

Házeje míčem z purpuru

po mně zas. Erós, samý smích,

mne svádí, abych začal hru

s děvčetem v pestrých střevíčcích.

Jí však – vždyť znáte Lesbanky –

jí nelíbí se tady ty

vlasy, už sivé nad spánky –

po jiných v touze špulí rty.

PROTI POVÝŠENCI

Šat jeho býval samý cár jak u vos v pase zdrhlý háv,

dřevěné kostky v uších měl a lysá kůže zdechlých krav

mu kolem boků klimbala

a starý potah ze štítu. Se smečkou hokynářských bab

a s děvkami se stýkal jen, Artemon, nízký, hubatý chlap,

podvodný hráč a ožrala.

Kolikrát klad krk pod kopí, kolikrát úpěl ve kládě,

kolikrát bič ho zmaloval, kolikrát chlupy na bradě

mu ponechali čtyři jen.

A hleď, hruď zlaté řetězy jak od vozu mu zdobí teď,

nese se, v rukou slunečník, jenž ze sloni má rukojeť,

beztak už ženské podoben.

NAPOMENUTÍ

Pij si s krásnou Gastrodérou

na přátelství do dna číši,

neřvi však jak mořská vlna

za příboje, buď přec tišší.

ELEGIE

Toho já nemám rád, kdo z plného měsidla zpitý

v ústech jen násilí má, sváry a válečný dým.

Toho však, kdo dary Múz a též dary Afrodity

mísí k pohodě mysli, toho já ze srdce ctím.

NA TO, CO MÁM RÁD

Toužím po Bakchově oku,

které tanec miluje.

Mám rád, při révovém moku

chlapce, jenž se raduje.

Nejvíc rád mám ale chvíle,

kdy lze z hyacintů plést

vínek dívce roztomilé,

vábit ji a kouti lest.

A je cizí docela mi

závist, ó tu nemám rád.

Jazyků, jež pomluvami

žijí, jest se varovat.

Nenávidím hloupé bitky

při víně a pusté pitky.

Popíjet však při barbitu

s pannami a milovat

jejich krásu do úsvitu,

to je život, to mám rád.

NA APOLLÓNA

Barbitem chci potřásati;

zápas vyhlášen sic není,

každý však chce dosáhnouti

výšin moudrosti a krásy.

Na slonovinové pléktron

pronikavou píseň buše

s frýžským rytmem budu křičet

jako labuť od Kaystru,

křídlama když mocně bije

souznívajíc s hlasem vichru.

Ty pak, Múzo, jásej se mnou,

neboť kithara i vavřín

Foibovi jsou zasvěceny.

Zpívám o Foibově lásce,

o tom marném střečku touhy.

Moudrá totiž byla dívka,

vyhnula se ostnům Foiba

změnivší se ve květinu

s krásným zlatožlutým květem.

Foibos potom kráčel, Foibos

trhal květy, maje víru,

že se zmocňuje tím dívky,

že má v moci Kythéřanku.

Nuže srdce, kam se řítíš,

krásným zešílením vzňaté?

Vypal střelu, pokud možno

nejmocnější. A pak vzdal se,

odmršti luk Afroditin,

kterým přemohla i Bohy.

Anakreonte, napodobuj

opěvovaného pěvce.

Číši zvedni spolu s chlapci,

milenku slav, oblou číši.

Z čiré, sladké šťávy hroznů

vzavše útěchu a sílu,

prchněme před žhavou hvězdou.

DĚDEK ANAKREÓN

Dí mladice – a starší též:

„Anakreonte, dědek jseš.

Zrcadlo vezmi laskavě

a místo vlasů lysou pleš

nalezneš všude po hlavě.“

Já věru nevím, jestli tam

mám pleš, či hrstku chlupů mám.

Jedno však zcela jistě vím:

že na staříka o to víc

se sluší věcem rozkošným

a slastným vzdávat pochvaly,

oč blíže stojí u hranic

smrti, jež zubatě číhá v povzdálí.

PROSBA K DIONÝSOVI

Ty, který činíš trpícího

vytrvalým a který chlapce,

jenž strádá touhou, v tanečníka

krásného v pitce umíš změnit.

Ty, bože, sestup, přinášeje

šťávu, jež zahání náš nářek,

sladkého syna révy, víno.

Střez jeho bobulky, když z jara

na prutech keřů pevně visí,

aby ti, kteří urvou hrozen,

zůstali všichni bez nemocí,

bez úhon na půvabném vzhledu,

bez pohrom na příjemné mysli

až do příštího vinobraní.

NA VÍNO

Černodužinaté hrozny

v koších přinášejí dívky

spolu s muži na ramenou,

plní jimi velké bečky,

v kterých potom jenom muži

šlapou na bobule révy,

z nichž line se sladce šťáva.

Zpívajíce mnoho písní,

vhodných k lisování vína,

slyší zurčet v plných kádích

Bakcha, kypícího mládím.

Kdykoliv jej pije stařec,

na svých roztřepaných údech

křepčí, třesa šedinami.

Láskou vzňatý mladík, který

na dívčinu počíhal si,

jako luk je nad ní prohnut,

když tak leží roztažena

milostně pod stinným listím;

opila se totiž vínem.

Takto svádí Erós mládí,

které ještě nedozrálo.

Ten, kdo nepřesvědčí slovy, (humpolácky Jirka)

zpije vínem tu, jež nechce.

Pozor na bujného Bakcha,

mládeži, ten nesmírně si

zahrává se zelenáči.

NA ÚNOS EURÓPY

Tady ten býk mi, chlapče,

připadá jako Zeus.

Vždyť nese na svém hřbetu

sidónskou ženu, pohleď vpřed.

proráží rohy vlnu.

A žádný býk by věru,

rodného stáda vzdálen,

nebyl s to přeplout moře,

leč právě tady tento.

JINÁ NA TOUHY

Když jsem spatřil tě, tu roztál

led, jenž na skráních mne zebe.

Jak bych, stařec, křídla dostal,

jak by srdce v mojí hrudi

poskočilo. Dík tvé kráse!

Dej mi věnec. Stáří to tam.

Jako chlapec se tu zase

mezi koly v tanci motám.

Noste číše boha Pána,

ojíněné jako hrozen,

abych do bílého rána

tančil, výskal, k lásce zrozen,

abych bujarostí kmeta

bavil Bohy, vládce světa,

pil a laskal půvab ženy,

roztomile poblázněný.

ZELENÝ ÚTULEK

Vedle stínu Bathyllova

usedni. Strom přehebce

šustí zelenými vlasy

na nejmenší větévce.

Vedle stromu duši vábí

zřídlo vroucí předmluvy,

kdo by nechtěl v útulek ten,

o němž jen pár ptáků ví?

JINÁ NA POHÁR

Předovedný ciselére,

vytepej mi jarní číši.

Nejdřív pěkné děvče, které

trhá růže pod cypřiši,

vždyť to je nám nejvíc milé.

Potom umně vtiskni kovu

všechny krásné kratochvíle

k potěšení Lyléovu,

vše, co pití zpříjemní mi.

Velmi varuji tě ale

před příběhy ponurými,

které Bakchu nejsou k chvále.

Spíše zobraz Dia vládce,

kterak plodí boha vína,

nebo Kypris, která sladce

pokouší nás koutkem klína,

vyryj Mílka bezbranného

a kruh Najád kolem něho.

A pod krásnolistou révu,

matku kulaťoučkých plodů,

přidej chasu plnou zpěvů,

které radí nepít vodu.

JINÁ PÍSEŇ NA RŮŽI

Růži, růži Erótů

spojme s Dionýsem.

Růži s plátky krásnými

k skráním upevnivše,

pijme v smíchu bujarém.

Růže, dare jara,

květe nejvznešenější,

Olympanům milý.

Růže, jíž syn Kythéry

věnčí si své vlasy,

když se chystá k Charitkám.

Nuže, ověnči mě,

a já, hraje na lyru

u Bakchova chrámu,

s dívkou s velkým poprsím

budu prohánět rytmus, pokryt

květy růží, trhaných

za časného jitra.

NA ZLATO 24 KARÁTŮ A VĚTŠÍ UNCI

Kdykoliv přede mnou prchá

na větrných rychlých nožkách

zlato, uprchlík ten věčný,

já se za ním neštvu. Neboť

jakou cenu má se honit

za tím, co tě nenávidí?

Zdaleka se radši vyhnu

jeho třpytu. Všechnu tíhu,

která na srdci mi leží,

dal jsem odnést ostrým vichrům.

Uchopiv pak lyru zpívám

písně, které chválí lásku.

Kdykoliv mne rozlet ducha

vede k pyšné neskromnosti,

uprchlík se ihned vplíží

chtěje opojit mou mysl,

abych, dav se do stíhání,

odhodil svou sladkou lyru.

Nevěrné, nevěrné zlato,

nadarmo mne mámíš, jako tele šálíš.

Erótovy touhy těší

víc mé struny, než tvá záře.

Ty jen touhu po úskoku,

po závisti dalos lidem.

Zato lyra v klidu síní

z polibků a věčných tužeb…

mísí číše bez zármutku.

Zrádné zlato, ty si prchneš,

kdykoliv se zamane ti.

Za nic neopustím lyru.

Místo Múz tvá klamná krása

v oblibě je u barbarů.

Hráči na lyru však Múza

vždycky věrně těší srdce.

Rozpaluj své klamné ohně,

hlas mé lyry silnější je.

NA HOLUBIČKU

Holubičko běloučká,

odkud, odkud přilétáš?

Odkud vzala ve vzduchu

tolik ambry vonící

v kapkách, které rozstříklas?

Kdopak jsi? A co tu chceš?

„Anakreón poslal mne

k Bathyllovi, k mládenci,

jemuž Krása dala moc

nade všemi. Kythéra

prodala mne básníku

za hymnos, jímž slavil ji.

Takže létám s dopisy

Anakreontovými.

Také nyní od něho

nové zprávy přináším.

Jakmile zas budu zpět,

chce mi vrátit svobodu.

Já však mu chci sloužit dál,

i kdyby mne propustil.

Na co je mi létání

po horách a po polích?

Nač mám sedět na stromech,

nač mám shánět trochu zrn?

Nyní si jím chlebíček,

zobám si ho den co den

z Anakreotových ruk,

k pití víno dostávám

přímo z jeho poháru.

Hopsám, když se napiji,

peroutkami lechtávám

pána, jenž hrá na lyru.

Když pak usne, ulehnu

na struny a při něm spím.

Teď víš vše. Tak odejdi.

Klepnu větší vrány bys

ze mne brzy udělal.“

VŽDY, KDYŽ PIJU NÁPOJ Z RÉVY

Vždy, když piju nápoj z révy,

srdce mé se rozehřeje,

a já obracím se k Múzám,

zvučným zpěvem vzývaje je.

Vždy, když piju nápoj z révy,

odplouvá mi z duše hoře

a mé strasti odnášejí

větry, bičující moře.

Vždy, když piju nápoj z révy,

cítím Bakcha v loubí stinném,

jak mou duši zdvíhá k letu,

rozjařiv ji mladým vínem.

Vždy, když piju nápoj z révy,

upletu si vínek z kvítí.

Přiloživ jej ke svým vlasům,

opěvuji rozkoš bytí.

Vždy, když piju nápoj z révy,

vonnou mastí potřu spánky,

na lokti pak dívku drže,

chválím dary Kythéřanky.

Vždy, když piju nápoj z révy,

hledě na kulatou číši,

v kruhu rozbujněných chlapců

v duchu rydlem báseň píši.

Vždy, když piju nápoj z révy,

říkám si, že z této země

musím sklidit, co jen mohu.

Neboť zemřít, zemřít je mně.

NA BOHATÝ ŽIVOT

Ó mne nikdy nenapadá

žárlit na bohatství Frygů,

závist není moje vada,

přeji moc i zlato Gygu,

vládci Sard. Mou mysl plní

přání mastmi zkropit kůži

a pak v noci novolunní

ovít hlavu věncem růží.

Jenom dnešek zajímá mne.

Myslet na zítřek je klamné,

kdo zná zítřek, kdo ho zná?

Kdežto tato hodina,

ta je tvá, je tvoje celá

k slasti myšlenky i těla.

Tedy pij, hraj v kostky, řádi,

obětuj však pilně Bakchu,

aby nemoc, vklouznouc kradí,

neřekla ti: dopils, brachu.

BAKCHOS UTĚŠITEL

Kdykoliv Bakchos přikvačí,

zmizí mi starost ze srdce.

Zdá se mi, že jsem bohatší

Kroisa. A zpívat se mně chce.

Pak ležím s věncem břečťanu,

tak bohorovný v mysli své.

Jen vstávej v boj. Já nevstanu,

dál piju víno sladké.

Dál ležím, jsem už totiž zpit,

což lepší je, než mrtvý na duchu být.

VÍNO

Přines číši, chlapče, hola!

Jedním douškem vyprázdním ji,

naliv vína jenom zpola,

tolik, kolik vody vliji.

Nechť jak jindy, bez hlučnosti

s Bakchem krásně rozprávím si.

Hrubých pijatik už dosti,

v nichž se řvaní s křikem mísí

jako u barbarských kmenů.

My jen lehce upíjejme,

hovořme a krásně pějme,

jak je zvykem u Helénů.

NA MILENKU

Nuže velkolepý mistře,

maluj, velkolepý mistře,

vůdce uměn v kolonii v Iónii,

milou mou, jak líčím ti ji.

Stvoř ji z barev, když je v dáli.

Zpodob nádech namodralý

vlasu, šíji z hladké sloni,

zpodob vůně, jimiž voní.

Překonej svá všechna díla,

zpodob zoři, jež se vlila

do víček jak do lotosů.

Vytvoř sladkou křivku nosu.

Obočí – dvě pírka vraní,

nespoj, ale neděl ani,

nech je tak, jak lehce zcela

dotknula se vprostřed čela.

Řasám ponech jejich chvění.

A tvůj štětec ve plameni

svatých ohňů nechť se smočí,

až jí budeš tvořit oči,

rovné zrakům Kythéřiným

jiskřením svým modrosivým.

Maluj její jemné rysy,

mezi růže mléko vmísiv,

ústa ještě nerozvitá,

jež má mladá Afrodita,

oblouk ňadra vykroužený

Charitkami z mořské pěny.

Nakonec ji zahal šatem

z nachu protkaného zlatem

tak, aby jím prorážela

k zradě krásy bělost těla.

Ustaň! Vždyť mne závrať jímá,

mám ji živou před očima.

NA POTŘEBU PITÍ

Černá země pije,

ji zas pije strom, jenž věčně žíznivý je,

moře pije horské bystřiny,

slunce zase mořské hladiny

a je samo pito ústy měsíce.

Pročpak horšíte se velice,

když i mně se napít chce?

NA RADOST V MÍRU

Dejte mi Homérovu lyru

beze strun války. Chci dovádět v míru.

Poháry rychle servírujte mi.

V sledu, jenž dán je harmonií,

směšuji víno s popěvky,

s rozumnou bláznivostí piji

a v doprovodu barbitu

pijáckou píseň křičím tu.

Dejte mi Homérovu lyru

beze strun války. Chci dovádět v míru.

NA VLAŠTOVKU

Co ti mám, pověz, udělat,

vlaštovko, jež mi nedáš spát?

Odstřihnout mám ti křidélka,

lehoučká jako šepot Múz,

či spíš tvůj jazyk z hrdélka

vyříznout jako Téreus?

Proč tropíš tyhle hlouposti?

Proč jsi mi prostořekostí

svých ranních písní, zpozdilá,

odňala ze snů Bathylla?

NA SEBE SAMA

Nech mne, při luku Dianinu,

pořádně pomodlit se k vínu.

Chci být zpit, chci šílet dnes.

Šílel prchlý Orestés

i Alkmáion zběsilý,

když své maminky zabili.

Mnou, ač piji pátý den,

nikdy nikdo nebyl utracen,

sladce šílet chtěl bych jen.

Šílel Herkul, nežli zdvih

k ráně sílu paží svých,

třesa kuší Ifitu.

Šílel Aias za svitu

ranní hvězdy, v ruce zbraň,

běsnil jako lernská saň.

Já mám džbán jen na svých rtech

a tento vínek ve vlasech.

Nechci meč a nechci štít.

Chci jen šílet, chci být zpit.

RADA CHTIVÉMU LAČNÉMU PENĚZ

Kdyby Plutón za zlato

do života vracel nás,

střádal bych je ze všech sil,

abych, až nadejde můj čas,

z podsvětí se vykoupil.

Jestliže však nelze si

koupit život za drachmy,

nač se hrdlit s penězi?

A co platno plakat mi?

Smrt je neodvratitelný soud,

jemuž nelze uniknout,

nuže tedy zlato ven,

na stůl – a nechť teče mok,

ať se směji opojen,

ať mi chutná příští lok

ještě víc, než tady ten.

NA STŘÍBRNÝ POHÁR

Héfaiste, až budeš rýti,

zkrášli pro mne místo zbroje

pohár, jenž se stříbrem třpytí.

Co je mi po vřavě boje?

Pohár ať má dobrou míru.

Hvězd, těch na něm netřeba mi.

Copak je mi po vesmíru

s blikavými Plejádami?

Co je mi po bílé záři

Oriónu, plné hněvu,

a co je mi po Vodnáři?

Vyryj na poháru révu

s hrozny krásně kulatými,

vyryj dívky, které jimi

naplňují vinné lisy,

Afroditu hrající si

s vlastním smíchem. Vyryj dítě –

Mílka s lukem mezi keři,

Bakcha, který Afroditě

vplétá myrtu do kadeří.

NA JARO NEBO LÉTO

Cožpak to není krásné jít

rozkvetlou loukou po návrší,

kde úplný a slastný klid

jen velmi jemný Zefýr ruší?

Větévky uzřít Bakchovy,

vnořit se s něžnou dívkou zcela

do zeleného listoví

a líbat ústa rozechvělá?

NA TOUHY ŽIVOTA

Proč mně mluvíš o zákonech,

proč jsi rétorika samá?

Slova taková si ponech

pro jiné. Mně jsou už známá.

Spíš mne zdokonaluj v pití

lahodných a vonných moků,

uč mne, jak se zalíbiti

dívkám s krásnou jiskrou v oku.

Hle, co šedin mám kol uší.

Víno s vodou směšujte mi.

A ty omamuj mou duši.

Brzy zakryješ mne zemí.

Pospěš, život není dlouhý.

Ten, kdo zemřel, nemá touhy.

NA VLAŠTOVKU (REMIX)

Vlaštovka, která s každým jarem

přilétá, aby spletla si

na léto hnízdo v chrámu starém,

ztrácí se na jih s nečasy,

k Memfidě nebo k Nilu chvátá.

Erós však stále uplétá

v mém srdci hnízdo pro mláďata;

jedno z nich letí do světa,

druhé už málem z vejce leze,

třetímu rostou křidélka.

Nastane křik, jenž nezná meze,

když otevřou svá hrdélka.

A mladé ptáčky Erótovy

starší, co občas přiletí,

nakrmí, takže vzápětí

z těch nakrmených vzniknou noví.

Ó, jaký prostředek mám vzít,

když svými chabnoucími slovy

je nejsem mocen zaplašit?

NA ŽENY

Příroda dala býkům rohy,

kopyta koňům rychlonohým,

střelhbitost sledů zajíci,

lvu zuby v tlamě jiskřící,

rybám pak schopnost plout,

ptákovi vylétnout,

mužovi rozum vznešený,

nic nezbylo už na ženy.

Co tedy? Rozdala jim krásu,

namísto přilbic vrkoč vlasů,

namísto pavéz křivku pasu

a kteroukoliv z krásných žen

je meč i oheň přemožen.

NA DÍVKU MIA… DIVU DIVOU

Kéž jsem, kéž jsem zrcadlem,

abys denně na mne zřela,

kéž jsem plášť, kéž roucho jsem,

kéž jsem blízek tvého těla,

čistou vodou byl bych rád,

abych stékal po tvé kůži,

olejem, jenž do tvých vnad

vnáší jemnou vůni růží,

na tvých ňadrech pentlicí,

již si vážeš jako Hébe,

opánkem se státi chci,

jen abych měl dotek tebe.

Rozumíš?

MILOSTNÁ PÍSNIČKA

Jen mi dejte víno, ženy,

ať se řádně nalokám.

Vždyť už vedrem umořený

nevím žízní kudy kam.

Pak mi dejte z vinné révy

věnec, jímž si zastíním

čelo, které bez úlevy

žehl Foibos žárem svým.

Jakým věncem srdce ale

před Erótem zastíním,

jenž mne žehne neustále?

NA DISK S AFRODITOU

Veden duchem Dia – vládce,

kdo tu vyryl v kusu cínu

jemnou krásu Kypridinu,

běloučkou a oblou sladce?

V nahotě je zpodobena,

avšak to, co tají v klíně,

halí vlna stříbropěnná.

Plyne, klouže po hladině

jako řasa kolébavá,

prohne šíji v uplouvání,

bílou čáru v modré pláni

do daleka zanechává.

Vlny do dvou brázd se dělí

o ňadra, dvě rhodské růže,

lehce zrůžovělou bělí

prosvěcuje hladká kůže.

Vprostřed brázd jak lilie je,

oči Olympanů mámí

prozařujíc přes peřeje.

Vodami sem Erós pluje

nedočkavě na delfínu

se smíchem, jenž prozrazuje,

k jakému se chystá činu.

A houf rybek, zakřivený

podél vlny, v hbitém reji

s tělem rozesmáté ženy

dovádí a sleduje ji.

PÍSNIČKA NA CVRČKA

Rád bych písní obdiv vzdal

tobě, který z větví lípy

vyzpěvuješ jako král,

malou krůpěj rosy vypiv.

Neboť toto vše je tvé,

na co hledíš: hojnost lánů

tak jak plody u větve.

Věčný druhu venkovanů,

lidem k užitku jsi jen,

proto smrtelní ti dali

řadu přívětivých jmen.

Všechny Múzy cvrčka chválí,

ba i Foibos sám má rád

tvoje věčné cvrlikání.

Stáří nekruší tě, ani

nemoc, ani žár a chlad.

Moudrý, milující zpěv,

z hlíny vzešlý posle léta.

Nemáš cit a nemáš krev –

v tom jsi roven bohům světa.

NA SEBE

Jsem sic dědek lysolebý,

víc než mladí ale pěji.

Je-li toho zapotřebí,

budu plesat v ryčném reji,

podoben jsa Silénovi,

místo s holí s měchem vína.

Mladé žínky sem, ne vdovy!

Nikdo ať se nevypíná,

s každým rád si změřím síly.

Chlapče, víno barvy medu

nos mi, krásně podnapilý

ještě leccos dneska svedu.

Jsem sic dědek, pravda čistá.

Předstihnu však mládenců tři sta.

NA SVÉ DÁVNÉ I ZCELA NEDÁVNÉ LÁSKY

Jestli spočteš všechno listí,

které roste na stromech,

jestli umíš vypočísti,

kolik vln je v mořích všech,

za počtáře láskám svým

jenom tebe předurčím.

Začni počítat, můj milý,

řetěz krásek z Attiky.

Pak vem Korint, tam jich byly

celé náhrdelníky,

vždyť to město v Acháji je

proslavené krásou žen.

Potom přijde Iónie,

pak se půjde do Mykén.

A pak dívky na Ithace… (tam jsem měl podívanou spojenou s obědem v přístavu)

Celkem přes dva tisíce.

Nu, co civíš? To je práce.

Vezmem další číslice,

uvedeme touhy Smyrny

a pak počet nedozírný

z Kréty, o níž kde kdo ví,

jak holduje Mílkovi.

A jen řekni, zda bys chtěl,

aby z Kypru do Damašku

a pak do Baktrie spěl

součet těch kyprých to dámských těl, jimž dal jsem lásku.

KDYKOLIV PIJI VÍNO

Kdykoliv piji víno,

starosti ve mně spí.

Co je mně do bolestí?

Nač jsou mně útrapy?

Tak jak tak musím zemřít.

Tož o co vlastně jde?

Budu tě tedy píti,

víno, můj poklade.

Neboť tím, že tě piji,

má chvíle krásně míjí.

***

Diův syn Bakchus –

Zbavitel strastí,

kdykoliv začne

dary své klásti

do mojí mysli,

rozraduje mne.

Je mi pak mile

za noci temné

v dupotu nohou,

v povyku písní.

Krásnou pak pannu

spánek můj vysní.

NA JARO

Hle, jak raší v kypré hlíně

růže, když se jaro snese.

A hle, kterak zjemňuje se

mořská vlna na hladině.

Hle, jak kachna nebem plove.

Hle, tam jeřáb opuštěný.

Héliem jsou odkláněny

stíny mračen purpurové.

Zaskvěla se lidská díla,

země připravuje plody.

Nad studené jarní vody

oliva se naklonila.

Bakchův mok, jak v lůně larvy,

uvnitř úponků a listí

už se do čirosti čistí;

plod ho uchvátí a zbarví.

NA JEHO KITHARU

Chci hovořit o Titánu,

chci Kadma opěvovat,

ve strunách barbitu však

ozývá se jen Erós.

Nejdřív jsem změnil struny,

pak celou lyru, nato

jsem zpíval o výkonech

Herkula. Avšak lyra

zas zpívá o Erótech.

Tak tedy, heroové,

navždycky sbohem, lyra

jen o lásce chce zpívat.

Tak tedy současní více či méně vybavení heroové, starořecký básník Anakreón pocházel, víte již odkud. Tehdy, v 6. století před naším letopočtem, obývali tento hostinný kraj Řekové, jejichž první příchod do Malé Asie datuje tradice do začátku dvanáctého století před naším letopočtem, kdy řecká vojska, vedená rodovými náčelníky, dobyla pověstného města paláců Tróji. Tato událost žila po dlouhá staletí v ústech lidu, než byla zachycena na papyrus. Dva klenoty epiky vztahují se k těmto světově významným událostem: Ilias, báseň o městě Iliu, tj. Tróji, a Odyseia, epos líčící dobrodružství jednoho z řeckých notoricky známých rošťáků Odyssea při jeho návratu na rodný ostrov Ithaku v Jónském zálivu.

Obě básně byly spojeny s legendárním pěvcem a recitátorem Homérem. Ten jako potulný pěvec obcházel sídla rodové aristokracie, kde při rautech za doprovodu loutny vyhrával své básně přísedícím. Po otcích zděděný text recitoval přednašeč MC nazpaměť a tak tradovanou látku editoval, ba i přizpůsobil potřebám svých (náročných) posluchačů. Vedle Iliady a Odysseie vznikaly další eposy, ale ty známe jen v nepatrných zlomcích aritmetiky rytmické.

Epické básně připomínaly posluchačům jejich slavnou minulost, hrdinské skutky dávno pobitých válečníků, závislost člověka na osudu a nikdy naopak, který na vážkách odvažuje nejvyšší bůh Jupiter – Zeus. Řekové potřebovali však i poezii k nasycení, která by na ně působila bezprostředně, ať už jako ohlas osobního zážitku, nebo jako dozvuk události širšího dosahu, která je nějak citově zasáhla. Z této potřeby vznikla subjektivně zabarvená poezie, lyrika. Lyrické básně však bývaly recitovány také veřejně vědecky, a tak se mnohé z toho, co se vyvrbilo jako osobní zážitek, ponenáhlu stávalo pouhým literárním scénářem, pouhým klišé.

Lyrika je souhrnné označení mnoha písňových útvarů, i útvaru rychlého nasazení v rapu, ať už určené pro přednes jednotlivce nebo crew. Tyto písně byly původně doprovázeny strunným nástrojem – lyrou, později hrou na píšťalu, aulos. Mají své počátky v lidové poezii. Rozkvět lyriky se začal uplatňovat v dobách rozpadu rodové společnosti. Rozvojem kšeftů a výroby jsou ve společnosti vyneseni na piedestal hrdinů ti, kdož oplývají penězi. Stará rodová sláva bledne před leskem takhle malinké mince. Peníze! Toť muž! volá básník Alkaios.

Nové společenské vztahy se odrážejí v poezii: vzniká elegie, řada dvouverší pestrého obsahu, objevují se útočné a satirické šlehy zvané iamby, básně milostné zápletky, pijácké vinětky, hymny na božstva a podobné perličky. Není bez zajímavosti, že se vznik určitého druhu lyriky v daném kmenovém prostředí odrazil nejdříve ve funkční a později tradičně formální aplikaci slangu z ghetta. A tak sólová písňová poezie užívá slangu kmene Aiolů, u něhož došla nejvyššího rozkvětu v díle Alkaia a básnířky Sapfó (co z nešťastné neopětované lásky vyskočila do moře v mladinkém nerozvážném věku z Mysu Doucato na jihu ostrova Lefkada), kdežto sborový zpěv byl z téhož důvodu skládán ve slangu dórském.

Sedmé a šesté století před naším letopočtem je ve znamení prudkých bojů uvnitř řecké nervní společnosti. Aristokrati, jejichž síla spočívá ve starém rodovém majetku a v tradici, stojí proti demokratům, kteří usilují podpořit své dobré hmotné postavení i paragrafickou právní mocí. A tak se nejprve přižeňují do aristokratických takových vcelku normálních rodin, poté se domáhají sepsání zákonů, až dosud vykládaných podle zvykového práva, a posléze se staví do čela svobodného obyvatelstva, dobývají na aristokratech moc a jako takzvaní tyranové, tj. vládci, staví se do čela demokratické obce. Ale nebyla to dosud plná demokracie ani v antickém slova smyslu, tj. udělení plných práv svobodnému obyvatelstvu s výjimkou otroků a přistěhovalců, protože mnozí tyranové prostě vystřídali dosavadní aristokraty ve vládě, z níž je pomocí lidu vyhnali do háje. Že šlo o boje prudké a nemilosrdné, vidíme i z Alkaiovy básně, nalezené v obsáhlém zlomku roku 1941 v písku egyptského Oxyrhynchu na papyrusu.

Taková situace byla i v následujícím století zcela běžná. Zkomplikovala se však ještě tím, že maloasijské pobřeží začínají zalidňovat Peršané a že se v dosud řeckých městech dostávají do čela démokraté. Perská nadvláda, zabírající města dosud řecká, byla mnohdy vítaným rozmachem trhů a odbytišť pro řecké výrobky, avšak značná část řeckého obyvatelstva se přesto proti ní postavila, což na počátku pátého století vyvrcholilo zápolením o právo veta v řecko–perské rozbušce. Tyto poměry utrpení a mnohdy i cítění kmenové sounáležitosti s ostatními Řeky vyhánějí z Malé Asie část obyvatelstva, především z řad rodové aristokracie, u níž tradice byly obzvláště silné. Odchod řeckého obyvatelstva probíhá různými směry: do vlastního Řecka a Thrákie, a především do Jižní Itálie a na Sicílii.

Básník Anakreón žil těmito pohnutými událostmi. Se zbraní v ruce zápolil proti Peršanům, a když roku 545 Teos padl, odstěhoval se s částí obyvatelstva do města Abdér na thráckém pobřeží. Žil tu nějakou dobu a i tu prožil v bitkách proti Thrákům. Toto období se odráží v mnoha Anakreontových zlomcích.

Za okolností nám nevyjasněných odešel Anakreón opět do blízkosti maloasijské pevniny na ostrov Samos. Tady žil a chlastal jako o závod na dvoře tyrana Polykrata, který se zde ujal kolem roku 540 krutovlády. Za něho dosáhl Samos velkého rozmachu hospodářského, politického a taky kulturně kyprého. Na dvoře Polykratově se soustřeďovali významní básníci a máme zprávu, že zde žil vedle Anakreonta i pozoruhodný básník sborových písní Ibykos z jihoitalského Rhegia.

Doba Polykratovy tyranidy nebyla však přes vnější pozlátko vůbec klidná. Politické expanze přinášely kromě válek také to, že se na Samu objevují řady válečných zajatců proměněných v otroky. Neklid doby se v dochovaných zlomcích Anakreontových neprojevuje sice nijak hřmotně, přesto však poznáme, že události nešly jen tak netečně kolem básníka.

Ale stárnoucí tento hejsek mluvka se ponenáhlu mění v dvorního básníka Polykratova. Vystupuje na hostinách, při nichž tyran Polykrates zapomínal se svou družinou na denní starosti, a zapomíná na ně i básník. Bojový ráz jeho mladistvé lyriky se tratí. Objevují se básně nové, erotické a pijácké. A to jsou básně, které proslavily tolik Anakreonta v podruženém stavu.

Kolem roku 522 byl Polykratés Peršany zamordován a Samos padl pod perskou správu. V té době byla básníkova sláva už tak vyspělá, že pronikla i přes moře do Atén. Hipparchos, syn tyrana Peisistrata, pozval básníka do svého útočiště pod Akropolí, a aby mu zajistil bezpečnost, prokázal mu tu čest a poslal pro něho padesátiveslici, dnes bychom řekli válečnou regatu, která Anakreonta převezla přes moře.

Aténský pobyt Anakreontův zanechal ohlas v některých jeho básních, především v epigramech. Jeden z nich, dochovaný v rukopisné sbírce antických epigramů, se nám dokonce zachoval též na hermovce, tj. soše s Hermovou tváří, sloužící za směrovku na cestách necestách, která byla nalezena v Aténách.

V jiné je zase Anakreón spojován se slavným sochařem Myrónem, vytvořivším pozoruhodnou sošku telátka, na jejímž podstavci byl Anakreontův epigram:

Telátko ve formě odlité není, leč jakoby stářím samo se změnilo v kov; tak rukou stvořil je Myrón

Ovšem i v Aténách pokračoval básník v suverénní oslavě boha vína a veselí Dionýsa, který se teď objevuje v jeho básních frekventovaněji, neboť to byl jeden z hlavních aténských bohů:

Celerové vínky sobě nad obočí zavěsíme,

slavnost slavnou vykonejme Dionýsovi!

A přece i zde prosakovala do jeho veršů touha po vlasti jako neodbytná spermatická banka

Zas spatřím svou trpící vlast zblízka!...

anebo totální beznaděje

stal jsem se pijákem vína…

***

Zemřít ach zemřít! Vždyť žádné jiné

vysvobození z útrap nevidím těchto!

Zda básník zemřel v Aténách nebo zda se mu podařilo přijít opět do Teu, nemůžeme vysledovat nijak, ale je možné, že se po přechodné návštěvě Thessalie na severu Řecka odebral v rodný kraj. starověká tradice tam aspoň kladla básníkův hrob.

*

Anakreontova poezie žila i po básníkově fyzickém zániku. Řečtí učenci, pracující v egyptské Alexandrii za lukrativní měnu, ji sebrali a rozdělili do pěti svazků, které obsahovaly písně, útočnou poezii psanou iambickým metrem, a elegie, složené elegickým distychem. Z toho všeho se dochovaly jen kusé trosky, především v citacích jiných autorů. Kromě toho sem spadá ještě šestnáct porůznu dochovaných epigramů. Toto starověké dědictví nám před několika dávnými roky rozhojnil egyptský písek, který vysunul na povrch troskovité papyrusové svitky se zápisy Anakreontovy mistrné poezie, nepochybně pocházející z jeho nejstarší – a tedy nejvyzrálejší tvorby.

V helénistické době, tj. v době po smrti Alexandra Velikého roku 323 před naším letopočtem, kdy se Řekové rozmnožili mimo Řecko, se stala pijácká, bijácká, a přitom milostná lyrika Anakreontova vzorem pro anonymní pouliční údernické básníky. Od helénismu až do byzantského období, tj. až do 9. – 11. století před naším letopočtem, vznikala Anakreonteia, což jsou básně nesené na nosítkách anakreontským duchem, jež posléze byly sebrány ve sbírku šedesáti dvou smělých básní. Anakreonteia, pocházející z různých a nepohodlných dob, nemohou být výsledkem jen jednoho básníka. Různý stupeň nadání autorů těchto básní způsobil, že mezi nimi nacházíme výtvory z vynikající i banální klasifikace. Ale byla to tato Anakreonteia, která zajistila básníkovi z Tea jeho slávu v novověku moderních slangů a návyků, však víte na čem. Vydání Anakreonteí pořízené roku 1554 francouzským humanistou Henricem Stephanem rozneslo Anakreontovu slávu v následujících stoletích po Evropě. Ano, Anakreón je klasický milostný znalec na pozici básníka; našel díky flirtům oblibu – ohlas v nejširších vrstvách vzdělanců a mezi jeho překladateli nacházíme jména jako Puškin, Veresajev, Möricke, mezi obdivovatele patřil i Gœthe. Jeden z Lomonosovových překladů Anakreonteí se stal oblíbenou písní Ruska 18. století, mnohé básně se staly vzorečky pro veselé písně studentů v Německu překypujícím vínkem zejména v oblasti Porýní.

Hravě a přesně přeložil po česku ukázky z Anakreonta a Anakreonteí jistý Ferda Ferdinand Stiebitz ve svém výboru Řecká lyrika (druhé vydání? 1954!!!). Ráz knihy nehorázně odvážné mu však nedovolil zařadit do ní další překlady. V rukopisné pozůstalosti Ferdy Stiebitze je z počátku dvacátých let úplný překlad Anakreonta a Anakreonteí.

Zde dneska jako včera nebo kdysi předvčírem prezentujeme překlad Vojtěcha Jestřába, který se snaží vystihnout milostnou a pijáckou atmosféru, přenést ji do dneška a nesmazat přitom její ústrojný dobový kolorit. Tento způsob není bez tradice ani ve světové, ani v domácí literatuře. Proto se Jestřáb nebál, podobně jako mnozí jeho předchůdci, sáhnout mnohdy i k rýmům do rytmu. Pro nás, kterým lehounké rýmy spíše zaručí bezstarostnou náladu, je tento přístup zcela košer. Jistě bychom se s ním těžce vyrovnávali např. při překladu poezie Alkaiovy či Sapfiny, a to proto, že užití rýmu může vyvolat zdání neodvratné monotónnosti. Zde však je bezesporu uměřené a zcela tutově roztáčené jako kolo štěstěny.

Překladatel je na mnoha místech v úloze restaurátora obrazů. Musí dotáhnout štětcem tam, kde je odprýsknutý verš, spojit dva tři fragmenty v celek, a dát tu a tam básni nový obraz nebo pregnantnější pointu. Nejde tu tedy o překlad v úzkoprsém slova smyslu, nýbrž někdy se tu setkáme s volnějším přežvýkáním, ba i bubble up parafrází. Ale ať už postupuje tak či onak, nejde Vojtěch Jestřáb nikdy proti atmosféře originálu a prostředí, v němž se originál vždy ocital. Volnosti jeho přetlumočení jsou prostředkem, který se zcela logicky nabízel pro dosažení cíle: milostnou poezii uchopit jako zábavnost a co nejživější atrakci, když pominete ve vyšším věku poutě. Anakreón ovšem není vzorem dnešní společnosti. Je však nositelem chrabré pohody a duševního rozpoložení básníka, který v těžkých deprimujících dobách svého rodného města neváhal sáhnout i po meči. Tohoto básníka nám tu Vojtěch Jestřáb přiblížil a evokoval na jedničku. Zvolil prostředky, které vedou bez oklik k takovému cíli. A bujarý Bakchus i úsměvná Afrodita se na takový záměr dívají laskavě, protože je překladatel šíří po kraji v jejich službách. Ciao moje prostoto v dálnopisech živená, zakoupená za 8 korun v roce 1963 mimo Prahu.

:)